Roztomilý slizounek

Drobná mořská houba uchycená na potopeném laně se houpe a naklání. Jako kolébka uspává malou rybičku, která v ní bydlí. Malá hnědá rybička vypadá, že už spí, ale najednou se vymrští a poskakuje po okraji svého domečku. Je strašně hravá… Miluju, když se tihle slizounci se mnou pustí do hry na honěnou.

Slizounovití (Blenniidae) jsou velmi bohatou a pestrou čeledí ryb. Tvoří ji více než 50 rodů a přes 345 druhů. Vyskytují se v Atlantiku, Pacifiku i Indickém oceánu. Někdy se dokonce objevují i ve sladké a brakické vodě. Tyhle malé rybky získaly své jméno, protože jejich kůže je hladká a bez šupin. Od trojploutvovců (Tripterygiidae), se kterými se velmi často zaměňují, se poznají snadno podle toho, že na rozdíl od nich mají celistvou hřbetní ploutev. Slizouni velmi často svým zbarvením napodobují jiné druhy ryb – zejména čističe. Jsou to teritoriální ryby, takže je velmi často naleznete na stejném místě u nějaké skulinky či houby, kterou si pečlivě hlídají. Samci pak lákají samice pomocí různých rituálních tanců. Po nakladení jikry samec hlídá před potenciálními predátory až do vylíhnutí. Některé druhy se živí zooplanktonem, jiné drobnými bezobratlými a někteří odumřelými částečkami z povrchu těla jiných živočichů.

Jsou to vážně nádherné a miloučké rybičky. Ovšem při prvním vyslechnutí jejich jména – slizoun – se asi každému vybaví nějaká ošklivá a slizká potvora. Ale pro mě jsou slizounci jedni z nejroztomilejších obyvatel moře. Dívají se na vás s takovou zvědavostí, až je to neskutečné. Mají docela velká očka a jimi vás bedlivě sledují, jak se k nim pomalu přibližujete, abyste si je alespoň trochu prohlédli, než zmizí v nějaké skulince mezi korály. Jsou to opravdu rychlí plavci. Někdy dělají, že ne. Tak provokativně „sedí“ na jednom místě, až se nakonec vždycky začnu pomalu „štelovat“ do lepší pozice pro fotografování. Už už jsem zaostřila, mačkám spoušť a… na fotce chybí slizoun. Zase odplaval. Jenže o pár centimetrů vedle zase usedá, a tak začínáme naši hru na honěnou. Přiblížím se, odplave, znovu se přiblížím, znovu odplave, a tak pořád dokola, dokud to jeden z nás nevzdá.

Tenhle slizounek (Petroscirtes mitratus) u houby na laně se pořád motá kolem dokola. Obeplave lano, usadí se v houbě, vyplave a pak zpátky do houby zacouvá. Je to legrační. Zase vyplave a zase zmizí. Je stále víc a víc dotěrnější a evidentně se předvádí. Vyplave, udělá pár baletních obratů a zase zpátky. Zase mě tedy „dostal“ a já cvakám jednu fotku za druhou. Nedá mi to a dám svou ruku k němu blíž. Je tak krásný a roztomiloučký, že bych si ho nejraději pohladila. A najednou ten dvoucentimetrový slizounek vyplaval z houby a přiblížil se k mé ruce. Srdce mi začalo bušit. Co má asi za lubem? Že by si chtěl dát jako svačinku kousek mé kůže? Slizounek se na mě podíval třpytivýma očičkama a zdálo se mi, jako by kývnul hlavou. Pomalinku naplaval nad mou ruku a pohodlně se usadil. Chvilku se rozhlížel a asi přemýšlel, zda to byl dobrý nápad vzdálit se z bezpečí houby. Nejspíš usoudil, že ano, a vydal se dál na své výpravě. Pomalu se posouval po mé ruce, až jsem ho za chvilku měla téměř u ramene. Vždycky se po pár centimetrech na mě podíval a asi se ptal, jestli není moc drzý. Byl tak roztomiloučký. Musel opravdu prokázat velkou odvahu, že se ke mně tak přiblížil.

Ani jsem se nehnula, bála jsem se, aby se nevylekal. Ještě nikdy jsem takhle zblízka slizouna neviděla. Jeho oko mělo naoranžovělou barvu. A na hlavičce měl pár zvláštních výrůstků – vypadaly jako malé anténky nebo tykadélka. Na světlehnědém těle měl tmavohnědé proužky a několik malých, snad bílých skvrnek. Dívali jsme se na sebe a slizounek se otočil a začal se vracet zpět ke své houbě. Hlídala jsem, jestli se nepohybuje v okolí nějaký kanic, který by se ho mohl pokusit chytit a sežrat. Naštěstí bylo v okolí absolutně bezpečno. Slizounek obeplaval svůj domov a s pomocí ocásku zacouval do houby tak, že mu z ní koukala jen hlava s tykadélky. Trošičku otevřel pusinku a jakoby se usmál. A tu se zpoza houby vynořil další slizounek, byl o dost menší a vypadal, že to je ještě mládě. Trošičku jsem odplavala od lana a všimla jsem si, že je tam dalších asi 5 slizounů. Vůbec jsem si jich nevšimla. V tom porostu řas vůbec nejsou vidět.

Ale na korálu kousek vedle se na mne dívá další slizounek (Ecsenius gravieri) – tentokrát ho zdobí modrá a žlutá. Tenhle je snad ještě kouzelnější než ten první. Trochu se vlní a předvádí se nad svým korálovým domovem. Možná právě láká samičku, kdo ví? Hejno bradáčů se mi postavilo do cesty a promíchalo se ještě s hejnem metaříků žlutých. Tyhle skleněné rybičky si hlídají dva statní hnědí kanici. Můj kamarád jim říká bačové, protože rybky hlídají jako stádo svých oveček. Aby jim ani jedna neutekla. Zkouším udělat pár fotek a něco mě štíplo do ruky. Dívám se po původci, ale nic nevidím. Asi se mi to zdálo. Au…znova mě to štíplo. Už vidím toho nezbedníka. Je to slizoun šupinožravý (Plagiotremus tapeinosoma) a jak už název napovídá, tak si ze mne chtěl udělat nejspíš bufet. „Okusuj ryby, a ne potápěče,“ říkám mu. Jenže tenhle si nedá a nedá říct.

A tady na mě kouká z díry červená hlavička s rozvětvenými tykadly – slizoun řasnatý (Mimoblennius cirrosus) a hned vedle se ukázal endemický druh Rudého moře slizoun Aronův. Ten patří k těm slizounům, kteří nemají na hlavě tykadélka. Prohlížím si ho, má zajímavou barvu těla. Takovou naoranžovělou a s tou holou hlavičkou vypadá zvláštně. Ale na roztomilosti mu to neubírá. No nicméně já tu nemůžu být do nekonečna, zásoba vzduchu je přece jenom trochu omezená. Tak „pá, pá“ mí malí slizounci a zítra se za vámi zase zastavím.