Čeká korálová společenství zkáza?

Oceánologové bubnují na poplach. Korálů ve všech světových mořích a oceánech ubývá neskutečným tempem. Viníkem je podle vědců v drtivé většině případů člověk. Jak tím, že přispívá rozvojem průmyslu ke globálnímu oteplování, tak znečišťováním vody a v neposlední řadě stále se zvyšující turistickou aktivitou, zejména potápěním v korálových mořích.

Korálové útesy jsou největší stavbou na světě viditelnou z vesmíru, vytvořenou živými organismy. Korály se živí mikroorganismy a vytvářejí velké kolonie. Existují ale i solitérní korály, např. Blanophyllia europaea nebo Caryophyllia smithi ze Středozemního moře. Díky činností korálnatců se v mořích rozpuštěný CO2 a Ca2+ mění ve vápenec. Nové generace stavějí své schránky na schránky předchozích generací, a tak po miliony let vznikaly a vznikají korálové ostrovy a korálové útesy.

Křížem na korály
O korálech víme již z historie – zejména o Středomořském korálu červeném (Corallium rubrum), který se používal pro výrobu různých šperků. Korálu se přisuzovaly ve starověku různé nadpřirozené síly, používal se také jako ochrana před hromy a blesky při bouřích. Galové si jimi zdobili helmice, meče i štíty. Korál červený se používal i v léčitelství jako lék proti různým nemocem. Ke sběru korálů sloužil tzv. Andreasův kříž (byl udělán ze dřeva o průměru 1–8 m a opatřen sítí, lanem nebo železnými hřeby). Kříž se táhnul po mořském dně a odlamoval korály, které padaly do sítě – časem však byla naleziště zdevastována a musela se hledat nová či se zavedla regulace sběru. Škody ale byly již tak velké, že korály na některých územích již nemohlo nic zachránit. Sběrači se tak museli pro korály potápět stále hlouběji a hlouběji. V roce 1800 se u Sicílie vylovilo asi 3,5 tuny korálů (ve Španělsku v té době asi 1,3 t). Později se začal u pobřeží Japonska těžit příbuzný druh Corallium secundum a v roce 1907 ho získali z mořského dna přes 10 t, což naprosto vystačilo pro celý svět. V té době se také začaly korály napodobovat pomocí levných průmyslových materiálů natolik, že jen odborník může zjistit pravost korálového šperku.

Považovali je za vícehlavé zvíře
Zajímavá je také historie zkoumání korálů. Původně se mělo za to, že korály patří mezi rostliny. Sice se objevilo několik vědců, kteří je spíše považovali za živočichy, ale chyběl přesvědčivý důkaz. Francouzský badatel Peyssonelle v roce 1726 přednesl výsledky svých výzkumů, ale nikdo ho víceméně nepochopil, a tak jeho dílo o živočišném charakteru korálů upadlo do zapomnění. Až po roce 1738 dokázal Angličan Trembley živočišný charakter sladkovodních polypů, a tak vědcům nezbývalo nic jiného než mořské korály také uznat za živočichy. Peyssonellovi se nakonec po čtvrt století nakonec dostalo uznání jako objeviteli živočišné povahy korálů, když se výňatek z jeho knihy objevil ve vědeckém časopisu. Ovšem nevědělo se jak takový korál vypadá uvnitř a jak funguje. Někdo ho považoval za vícehlavé zvíře, jiný útesy považoval za obdobu včelích úlů… V roce 1831 objevil německý vědec Gottfried Ehrenberg, že korály jsou vlastně souborem několika generací jedinců, kteří společně vytvářejí kostru.

Koráli mají nezanedbatelný význam
Korálový útes je prostředí s největší produkcí biomasy. Nachází se v něm spousta různých organismů, kteří mají význam pro obživu lidí v daných oblastech – řasy, želvy, ryby, měkkýši, korýši… Některé mořské organismy jsou navíc důležité i pro farmaceutický průmysl. Zkoumají se tak hlavně organismy, které vylučují nějaké látky nebo koncentrují ty toxické, jako houby, žahavci, někteří měkkýši ale i ryby. Fosilní korálová společenství jsou také naftonosná a z korálů se získává například i uhličitan vápenatý pro stavebnictví. Korálové útesy chrání ostrovy a kontinenty před náporem moře a ovlivňují utváření pobřeží vlivem vysoké sedimentace mezi útesem a zemí. Korály slouží také jako indikátory čistoty moří – jsou vysoce citliví na znečištění. A nesmíme opomenout také význam turistický – mnoho lidí v dnešní době se jezdí k moři rekreovat a obdivovat podmořský život.

Pozor! Koráli v ohrožení!
Bohužel korálů v poslední době valem ubývá. Po celém světě se objevují se stále další a další poškozené korálové útesy. Poškození vzniká v důsledku působení různých faktorů. Na lokálním poškození se většinou podílí člověk. Hlavně lodě a jejich kotvy, dále zástavba na pobřeží a v neposlední řadě i odpad. Nadměrné množství tekutých odpadů způsobuje snížení salinity a tím ohrožení korálnatců (umírají již v roztoku složeném ze 75 % mořské vody a 25 %sladké vody). Havárie ropných tankerů mají vždy katastrofální následky pro celý ekosystém. Toxické látky, které se dostávají do moře, se zabudují do potravního řetězce, a tak se stává, že posledním poškozeným bývá sám původce všeho – člověk. Na mnoha místech světa tak vznikají chráněná území, kde je zakázáno lovit, sbírat a poškozovat útesy. K uvazování lodí slouží speciální úvazy, byl zakázán hromadný rybolov a i zákonem je v některých zemích zakázáno cokoliv z moře vyvézt za hranice (Egypt). Bohužel i rostoucí potápěčská komunita má negativní dopad na mořský život. Počet potápěčů je proto také na velmi unikátních místech regulován a chování potápěčů je pečlivě monitorováno (například v Isles Medes ve Středozemním moři).

Poslední dobou ale není člověk jediným faktorem, který ohrožuje korály – rozmohly se různé nemoci a také se na některých místech přemnožili živočichové, kteří se korály živí. Velký díl má také globální oteplování. Korály tvoří velmi křehké společenství, na které je navázáno tisíce jiných organismů. Uhynutí korálu má tak vliv na všechny ostatní organismy, kteří mnohdy kvůli náhlému nedostatku potravy a úkrytů musí místo opustit či hynou společně postupně s útesem.

Globální oteplování téměř zničilo korály v Dubaji
V posledních letech se teplota moří a oceánů v důsledku globálního oteplování neustále zyvšuje. Přílišná změna oproti normálu má však za následek postupné blednutí korálů a jejich hromadné umírání. Blednutí je způsobeno umíráním symbiotických řas v korálech, které jim dodávají živiny díky fotosyntéze. Řasy jsou také zdrojem jejich zbarvení – proto dochází k vyblednutí. K několika takovým katastrofám došlo relativně nedávno po celém světě.

Největší v roce 1996 a 1998, ovšem v roce 2002 došlo k dalším úhynům. Nejvíce byl postižen Indický oceán. 50–90 % korálových útesů v různých lokalitách prakticky vymizelo. V Arabském zálivu vědci zkoumali, na kolik se zdejší kolonie vzpamatovaly z nedávných událostí. Arabský záliv je známý svými extrémy. Salinita se zde pohybuje kolem 45 ppt (parts per trilion – počet částic na jeden bilion), teplota vody se v zimních měsících může dostat až pod 12 °C, v létě naopak až na 36 °C. Proto se zde vyskytují speciálně přizpůsobené druhy korálů, aby odolávali těmto výkyvům. Jsou zde tedy jiné dominantní druhy korálů oproti Indopacifiku. Největší zastoupení mají odolnější korály čeledi Faviidae a Siderastreidae, v menší míře se vyskytují korály Acroporidae, na kterých se prováděl výzkum. V roce 1998 se v jižní mělčí části zálivu teplota vyhoupla nad 37,7 °C , což byla o 4–8 °C větší teplota než na jiných místech světa doprovázející umírání. Podél pobřeží Spojených arabských emirátů došlo tak k vysokým ztrátám korálových útesů. Korálová společenství v oblastech Saih Al-Shaib a Jebel Ali v Dubai (nyní zde stojí Palmový ostrov) byla ovlivněna o 2 °C teplejší vodou oproti normálu jak v létě 1996, tak 1998. Blednutí postihlo téměř veškeré kolonie druhu Acropora, které tvoří 98 % zdejších rifů. Ztráta byla tak veliká, že tento druh byl prakticky z dané oblasti eliminován. Téměř 8 km2 korálové plochy v Jebel Ali zahynulo. Obnova takového území může trvat i několik let, než se vůbec projeví.

Budou koráli vytlačeny řasami?
Jelikož události následovaly v krátkém sledu za sebou, může obnova do stavu před rokem 1996 trvat velmi dlouho, velká úmrtnost rozmnožující se populace, pomalý růst mladých jedinců, to vše může způsobit, že bývalá místa zaplněná živými korálovými útesy se místo toho zaplní řasami. Může se také zcela změnit druhová skladba zdejších útesů ve prospěch jiných, odolnějších druhů korálů.
Nicméně v roce 2002 se zjistilo, že i přes malý rozsah korálů v oblasti, složených nyní hlavně z odolnějších druhů Porites a Faviidae, se hojně vyskytují také již druhy rodu Acropora (několik dříve běžných druhů zde již nebylo zaznamenáno). To indikuje potenciální obnovu dominance druhů v oblasti a asociuje návrat do stavu před katastrofou za několik málo let. Bohužel však došlo k dalšímu blednutí v Arabském zálivu a okolí, což prakticky vynulovalo obnovení Acropora v mělkých vodách (kolem 5 m hloubky). Ale mnoho relativně velkých kolonií blednutí přežilo a rychle se zotavují. Sice tvoří méně než procento veškerých korálů v dané oblasti, ale i tak je to velmi důležité zjištění. Některá obnova byla určitě negativně ovlivněna i stavbou Palmového ostrova a dalšími lidskými činnostmi. Nelze však přesně říci jak, protože nejsou známa data mezi lety 2002–2006.

Podle dosavadních průzkumů nelze zcela jasně předpovědět, jakým směrem se takto poškozený ekosystém bude ubírat. Avšak informace o tomto společenství mohou být v budoucnu prospěšné pro odhadnutí úmrtnosti a doby zotavení pro jiné lokality na světě, které mohou být v příštích letech blednutím a následným vymíráním poškozeny. Obecně lze říci, že korálové komunity se víceméně časem zotaví, pokud k tomu budou mít dobré podmínky.

Co zabíjí korály na Bariérovém útesu v Austrálii?
SEB (Skeletal eroding bank) je první nemoc napadající korály v Indopacifiku. Velmi málo se ví o jejím průběhu a dopadech. Je způsobená nahromaděným nálevníkem Halofolliculina corallasia. Na 500 km dlouhém Bariérovém útesu probíhal výzkum, který měl objasnit, jaké jsou preference nemoci, její distribuce a rozsah hostitelů. SEB se objevila v 90–100 % vzorků 3 roky po sobě (2004, 2005 a 2006), což znamená, že nemoc je široce rozšířená a stálá. SEB má největší rozsah ze všech nemocí – napadá více než 2 % z 283,486 Scleractinia (šestičetní) a Hydrocorallinae. Postihuje až 12 čeledí a více než 82 druhů z obou skupin. Až 95 % korálu Acropora muricata, který byl sledován, bylo nemocí postiženo. Nemoc se šíří na korálu přibližně 2 mm/den. Nemoc se v posledních letech vyskytla po celém světě, svědčí o tom četná pozorování. Teprve nedávno se vědci zaměřili na samotné studium korálových nemocí. Nemoc se projevuje jako tmavá skvrna na korálu o velikosti 1–10 cm na rozhraní živého korálu a mrtvé schránce pod ním. Někdy může vypadat i jako několik drobných skvrnek vedle sebe, závisí to na hustotě rozšíření nálevníků.

Záhadná nemoc se stále šíří
Od objevení roku 1988 byla nemoc SEB zjištěna na mnoha místech Indopacifiku – v oblastech Papuy-Nové Guiney, Velkého bariérového útesu, Mauritia, Rudého moře, Palau, Marshallových ostrovů a Filipín. SEB nebyla zaznamenána v Indonésii, Guamu, Karibských rifů v Belize a Dominikánské republice. Naneštěstí ale jiný druh Halofolliculina sp. začal napadat korálové útesy v Karibiku.
Zjistilo se, že v oblasti Velkého bariérového útesu je nemoc opravdu velmi rozšířená, a napadení jednotlivých korálů se pohybuje od nuly do 12 % u obou skupin. Korály jsou infikovány hlavně různými oděrkami na skeletu. Kolonie napadené SEB vykazovaly také napadení jinými nemocemi, včetně tumorů a cyanobakteriálních infekcí.

V současné době je mnoho korálových kolonií napadáno stále častěji po celém světě nejrůznějšími nemocemi a bohužel to vypadá, že se nemoci budou objevovat i do budoucna. Budou napadat hlavně poškozené jedince, tedy především v místech, kde byla velká potápěčská či turistická aktivita a korály byly pod negativním vlivem, je tendence k většímu poškození útesů, a tedy k větší náchylnosti na napadení smrtelnou chorobou. Proto i zde se doporučuje zregulovat přítomnost turistů na minimum, aby se nemoc nerozšiřovala dále.

V izraelském Eilatu umírají korály pod náporem plže
Od roku 1998 je korálový útes v Eilatu zaplavován ,,koráložravým“ plžem Druppella cornus. Kromě toho, že korály umíraly v důsledku sežrání, byly také velmi stresované zastíněním a sedimentací. Počet plžů dramaticky narostl v průběhu let, v roce 2004 se na každé přibližně kolonii korálu o velikosti 30 cm, se nalézalo až 200 kusů Drupella sp.! Dřívější výzkum (1988) ukazoval, že plži preferují větvený korál Acropora sp., vyskytovalo se na něm 1–50 plžů najednou. Všechny korálové kolonie na jihu zálivu zahynuly během dvou let. Plži se tak přesunuli na severní část. Zpočátku se plži živili větevnatými druhy korálů, jak ukazovaly předešlé studie. Ovšem když tyto druhy zemřely, plži se dali i do dalších druhů – Turbinaria mesenterina, Millepora dichotoma, Pavona cactus a Porites lutea. Živočichové živící se těmito plži se jen vzácně ukazují v této oblasti. Patří sem například ryba kněžík Coris augyla. Možná také proto se plži nebojácně krmí na korálech i přes den. V roce 2005 bylo v oblasti méně než 10 nedotčených korálů a u populace Drupella sp. se zaznamenal značný pokles. Naštěstí v roce 2006 i v roce 2007 bylo již vidět částečné zotavení korálových kolonií. Očekává se tak nárůst korálů v oblasti během příštích let.

V Mikronésii je ničí lodní kotvy
V Mikronésii na ostrove Fujikawa Maru v Trunk lagoon je potopeno mnoho lodí i letadel hlavně z let 1944 a 1945. Proto je to vyhledávané místo pro potápěče. Kolem vraků je nyní překrásné korálové společenství, které je neustále ,,bombardováno“ lodními kotvami. V srpnu 2007 zde bylo 14 korálů větších než 1 m – z toho 11 bylo druhu Lobophyllia variegata. Tento druh je svým tvarem velmi vhodný pro zachytávání kotev, a tak potápěčské lodě zničily 9 z 11 kolonií. Přes 50 % kolonií bylo ztraceno. Během jednoho týdne bylo zbývajících 5 % jednoho korálu vyskytujícího se v blízkosti lodního kýlu zničeno před zraky potápěčů. Zdejší oblast je velmi závislá na turistech, kteří se přijíždějí podívat na potopené vraky. Do budoucna tedy chtějí pro bezpečnost potápěčů i ochranu zdejšího mořského života zavést speciální infrastrukturu na přivazování lodí a pravidla pro potápěčské lodě.

Korálové útesy jsou velmi křehkým ekosystémem a v poslední době zakoušejí opravdu kruté časy. Nezbývá jen doufat, že situace se brzy zlepší a koráli budou svou krásou a rozmanitostí těšit i budoucí generace.