Mořské houby (Porifera)

Mořské houby (Porifera) znali už staří Řekové a Římané. S pomocí houby mycí (Euspongia officinalis) si z těla odstraňovali nečistoty. Předlohou pro dnešní synteticky vyráběné houby na mytí byla tato prazvláštní mořská stvoření. Ještě dnes se na mnoha místech tyto ,,pravé“ mycí houby používají a dalo by se říci, že jejich obliba mezi lidmi stoupá. V současné době je známo asi 15 000 druhů, z nichž téměř 70 % ještě není popsáno, a stále se objevují nové unikátní druhy.

Mořské houby byly využívány od počátku některých civilizací. Domorodci z egejských ostrovů se pro ně potápěli a používali je pro mnohé účely. Staří Římané si mořské houby pokládali pod brnění, aby se ochránili před odřením. Objevili také to, že přiložením houby na poraněné místo se rána zahojí za velmi krátkou dobu, a navíc po ní nezůstane ani památky. Ve středověku se mořská houba užívala k léčbě strumy (nemoc způsobená nedostatkem jódu v organismu). Dříve, než byl v roce 1811 prozkoumán jód jako prvek periodické soustavy, lidé nevěděli čím to je, že mořská houba výrazně podporuje a zrychluje hojení nejrůznějších jizev. Jak se ukázalo, jód má příznivé účinky antiseptické, antibakteriální a desinfekční, kouzlo mořských hub spočívá v tom, že obsahují přibližně 14 % jódu.

Historie zkoumání rozličných mořských hub se začala psát v době Aristotela, který si všiml mnoha druhů hub, které vojáci používali k čištění svých helmic. Pravé zkoumání ale přeci jen započalo až o několik století později. V polovině 19. století skupina vědců založila obor zkoumající právě tyto prapodivné tvory. Velmi brzy se ukázalo, že právě toto jsou patrně první živočichové, z nichž se vyvinuly všechny ostatní formy života na Zemi (i když dnes se objevuje názor, že to mohly být medúzy). Během expedice H.M.S. Challenger bylo nasbíráno mnoho dat a ohromné množství druhů hub. Díky tomu mohlo začít systematické třídění skupiny. Klasifikace stále ještě není dokončena, se vznikem nových molekulárních metod se celý systém musí budovat téměř od začátku. Zkoumáním DNA se přichází na nové vztahy mezi jednotlivými druhy.

Mořské houby nejsou na první pohled ničím výrazné a oku člověka lehce uniknou. Jsou to primitivní přisedlé organismy s relativně měkkým tělem. Nejvíce druhů je v moři, ale najdeme i sladkovodní druhy (přibližně 150 druhů). Vyskytují se v mělkých příbřežních vodách i ve vodách až několik kilometrů hlubokých. Jsou to filtrátoři. Jejich tělo je protkáno sítí děr (ostie), kterými proudí do jejich těla voda s potravou. Veškerá cirkulace živin a odpadních látek probíhá prostou difuzí do buněk z vody a naopak z buněk do okolní vody. Některé hlubokomořské houby z čeledi Cladorhizidae se dokonce staly masožravci. Dostane-li se do jejich blízkosti třeba malá kreveta, ochromí ji svými žahavými buňkami a pomocí dalších buněk ji houba pohltí a tráví. Uvnitř těla je prostor pokryt tzv. choanocyty, buňkami, které pomocí bičíků vychytávají potravu z vody a ženou ji do trávicích buněk, uložené ve stěně entodermu. Houby mají pouze dvě vrstvy buněk, mezi nimi je tuhá mezoglea a jeden vyvrhovací otvor. Jejich tělní stěna obsahuje celou řadu speciálních útvarů – skleritů. Sklerity jsou jehličky různého tvaru z SiO2 nebo CaCO3 produkované buňkami zvanými skleroblasty. Tyto jehličky mají společně se spongiovými vlákny zpevňující funkci. Podle tvaru jehliček a jejich složení se potom řídí klasifikace hub.

Houby mají velmi rozmanité tvary a tělní typy. Jednoduchý askonní typ je zřejmě nejprimitivnějším tělním uspořádáním. Houba vypadá jako pohár přisedlý na mořském dně. Poněkud složitější je sykonní typ, kdy jsou choanocyty umístěny v postranních dutinkách, a nejsložitější leukonní typ má komůrky s choanocyty, ústící do samostatných sběrných kanálků. Tento typ je nejdokonalejším. Rychlost proudění vody tělem houby se může měnit. Při vstupu se u malých druhů (kolem 10 cm) pohybuje kolem 6 cm/min, uvnitř tělních kanálků může zpomalit až na 3,6 cm za hodinu a při vyvrhování vody s odpadními látkami se rychlost opět zvýší na nějakých 8 cm za minutu, aby se odpad dostal co nejdále od houby a ona ho znovu nenasála. Dokáže takhle přefiltrovat až dvě tuny vody za den. Dýchání u nich probíhá celým povrchem těla. Rozmnožovat se dokážou jak pohlavně, tak nepohlavně. Jsou totiž mezi nimi gonochoristé, ale i hermafrodité. Nepohlavní rozmnožování se děje pučením. Z vajíček se líhnou volně plovoucí larvy, které potom usednou na mořské dno a přemění se v dospělce.

Houby mají v těle mnoho symbiotických bakterií, které způsobují jejich zabarvení. Cyanobakterie (sinice) jsou také často součástí hub, vyrábějí cukr z odpadu, který houba vylučuje. Houby nejsou vůbec bezbrannými stvořeními – mnoho z nich aktivně tvoří jedy, aby se ochránily před predátory. Jed způsobuje poškození a záněty kůže. Jsou to Tedania ignis a Neofibularia nolitangere v západní Indii a Severní Americe, Microciona prolifera v severovýchodních vodách Spojených států a Neofibularia mordens, Neofibularia irata v Austrálii. Po doteku většinou nic není cítit, až za několik hodin či dní se objeví pálení, píchání nebo svědění. Umytí rukou ihned po doteku nemá žádný efekt. Pokud se sliz dostane do očí, může způsobit vážné poškození a záněty. Hlavními predátory mořských hub jsou specializovaní plži. Určitý druh plže se živí určitým druhem houby a žádným jiným. Jako příklad slouží mezi potápěči velmi známý středomořský plž hvězdnatka tečkovaná (Discodoris atromaculata), kvůli svému bílému tělu s hnědavými flíčky familiárně nazývaná „kravička“, živící se výhradně houbou Petrosia ficiformis.

Lov mořských hub je na některých místech naší planety dlouholetou tradicí. Např. na ostrově Krapanj nebo Kalymnos ve Středomoří. Mořské houby ale nepoužívá jen člověk, jak se ukázalo v posledních letech. Bylo pozorováno několik delfínů, kteří houby používají na čumáku jako ochranou rukavici. Tento jev je momentálně pečlivě zkoumán vědci. Tito delfíni ze Shark Bay (Austrálie) byli spatřeni jako jediní, kteří tuto činnost provádějí. Je to druhý případ využívání nástrojů mořskými savci kromě mořských vyder. Vědci zatím zjistili, že tuto činnost provádějí hlavně samice a dokonce učí své dcery tomuto prazvláštnímu chování. Samci mají úplně jiný společenský život a nemají čas učit se novým věcem. Raději se věnují vytváření a zkoumání sociálních svazků ve skupině.

Mořské houby se používají v kosmetickém průmyslu na odličování, mytí, masáže, tampony, peeling nebo vyhlazování strií. Ale také pomáhají při úklidu. Látky z nich získané se využívají ve farmakologii. Ve všech směrech jsou to tedy užitečná zvířata. Bohužel je možné, jestliže bude stávající trend v používání mořských hub pokračovat, že to bude mít negativní vliv na stávající populace. Houby jsou dále ohrožovány vzrůstajícím znečištěním oceánu a globálním oteplováním. Velmi markantní na některých potápěčských místech je i mechanické poškození lidmi, které je pro houby většinou smrtelné. Stejně jako v případě korálů je ze strany potápěčů na místě ohleduplnost při pohybu kolem kolonií mořských hub. I tito jedineční a křehcí tvorové si zaslouží naši pozornost a obdiv. Vždyť jsou na naší planetě v nezměněné podobě od devonu, což je více než 450 milionů let!