Klauni a jejich příbuzní

Téměř pro každého člověka a hlavně pro děti je typickým symbolem tropických moří malá rybka klaun, která se proslavila hlavně kresleným filmem Hledá se Nemo. Pohled na tuto rybku ve své sasance vyloudí úsměv i na nejzatvrzelejší tváři. Jsou to totiž opravdoví podmořští klauni. Během bránění své sasanky umí dělat neskutečné kousky a tváří se u toho velmi roztomile. Kromě svých estetických kvalit jsou také biologicky velmi zajímavá zvířata.

Žijí v párech nebo v rodinných skupinkách na symbiotických sasankách. Skupina je tím větší, čím více hostitelských sasanek je na určitém území. Každý dospělý pár má svou sasanku, kterou neopouští, protože jim poskytuje ochranu proti predátorům. S odolností proti jedu sasanky se klauni nerodí, proto musejí být při kolonizaci sasanky velmi opatrní. Kdyby bezhlavě vpluli mezi ramena sasanky, znamenalo by to pro ně jistou smrt. Klaun i sasanka si na sebe musejí zvyknout, proces může trvat několik hodin i několik dní. Před žahavými rameny sasanky jsou chráněni metodou ,,chemického utajení“. Sasanka je pokrytá slizem, který rozlišuje jednotlivé ramena, aby se nežahaly navzájem. Soudí se, že klaun se stává ,,neviditelným“ pro senzory sasanky právě pomocí slizu, kterým je pokrytý. Přesně se neví jak to funguje, podle biologů existují tři základní způsoby jak by klaun mohl získat ochranný sliz. Během seznamování se klaun opatrně tře o ramena sasanky a získá tak pomalu sliz z ramen sasanky. Klaun si taky může být schopen vyrobit rozpoznávací látky sám podle vzoru sloučenin sasanky, nebo může požíráním odumřelých kousků chapadel se slizem v trávicím ústrojí tento sliz vstřebat a přemístit na povrch těla. Není jisté, která z těchto variant je nejbližší pravdě. Je však jisté, že sasanka dává ochranu pouze ,,svému“ klaunovi a žádnému jinému. Napadá i klauny, kteří mají povrchový sekret cizí sasanky. Je proto pravděpodobné, že i sasanky stejného druhu mají různé chemické složení sekretu. Klaun, ale nemá slizovou ochranu napořád, pokud ho oddělíme od jeho sasanky ztratí sekret účinnost a celý proces aklimatizace musí proběhnout znovu.

Mezi klaunem a sasankou je pevný svazek. Sasanka klauna chrání a ten se za odměnu stará o čištění nečistost z jejího středu a mezi chapadly. Sám se také živí malými organismy, zbytky, které mu upadnou se stávají potravou sasanky. Zároveň svým pohybem přivádí sasance neustále okysličenou vodu. Klauni jsou velice teritoriální, žijí na prostoru asi metr kolem sasanky, neustále ji brání, jak proti jedincům vlastního druhu, kteří by je mohli vystrnadit, tak i proti několikanásobně větším rybám jako jsou kanici nebo proti klipkám (některé se živí okusováním ramen sasanky). Agresivní klaun tak ještě zvýší nebezpečnost sasanky a okolní ryby se brzy naučí tomuto místu vyhýbat. Opuštění sasanky je pro klauny velkým nebezpečím a protože se třou vícekrát do roka museli by při hledání partnera opouštět sasanku příliš často. Je pro ně proto výhodné žít v páru. Mezi ,,manželi“ panuje naprostá věrnost, samec i samička odhánějí ostatní jedince svého druhu. Dokáží se poznat navzájem, je pravděpodobné, že mezi nejvýznamnější rozlišovací rys patří bílý pruh na hlavě. Každý klaun má odlišnou kresbu, může být různě široký, mít odlišný odstín, záleží také na tom jak se pruhy na obou stranách hlavy stýkají nahoře. Hans W. Fricke dokonce zjistil, že tento pruh se se stárnutím zužuje. Dále také ve svých pokusech zjistil, že klaun je schopen si zapamatovat více jedinců, paměť však není nekonečná. Pokud partnery od sebe na delší dobu oddělíme, osamocený jedinec je ochoten přijmout nového partnera. Zpočátku ho odhání, ale nakonec vytvoří nový pár. Neobjeví-li se však žádný nový nápadník, je samička schopná rozeznat svého partnera i po měsíčním odloučení.

Klauni mají zvláštní hierarchii. Největší rybou z páru nebo klanu klaunů je vždy samička, která změnila pohlaví a vyrostla z bývalého dominantního samce. Vedle dominantního samce je v klanu několik nedospělých samečků, kteří čekají na příležitost, aby mohli osídlit vlastní sasanku nebo až jeden z dominantního páru zemře. Agresivita dominantního samce je největší na samce ve skupině hned pod ním, ten je agresivní na dalšího co je po něm a tak dále. Agresivita se přenáší podle stejného principu až k poslednímu samečkovi. Navíc největší samec zabraňuje ostatním, aby pohlavně dospěli a pářili se se samičkou. Pohlavně aktivní je tak pouze vůdčí pár. Nejedná se tedy o samičí harém jak by se dalo předpokládat, ale o monogamii podmíněnou podřízenost. Tento systém hierarchie je velmi efektivní, zajišťuje rychlé nahrazení uhynulého dominantního samce. Další na řadě totiž rychle doroste a začne plnit manželské a rodičovské povinnosti.

Problém nastává pokud zemře samička, klauni jako velmi teritoriální ryby tento problém vyřešili. Místo, aby hledali novou vůdkyni se dominantní samec přemění na plně funkční samičku a jeden z menších samečků doroste na dominantního samce. Je tak jasné, že všechna mláďata klaunů se rodí jako samečci. V průběhu života jak postupují na společenském žebříčku se začnou aktivovat samičí žlázy a vrcholem je úplná přeměna na samičku. Klauni jsou tedy hermafroditi, stavu kdy je jedinec nejdříve samcem a pak samičkou se odborně říká proterandrický hermafroditismus.
V době rozmnožování samice naklade 500 - 1500 načervenalých jiker v blízkosti sasanky.

Kladení předchází svatební rituály, na rozdíl od ostatních sapínovitých se na nich u klaunů podílejí oba partneři, dělají jakési stojky, vzájemně se dotýkají a vibrují celým tělem. Poté co jikry přilepí na pevný podklad je sameček oplodní, přibližně po týdnu se líhne potěr, který se stává součástí mořského planktonu. Sameček na jikry během jejich vývoje opatrně fouká vodu, čímž je zásobuje kyslíkem a zároveň zabraňuje růstu hub. Aby ochránili jikry před požaháním, jeden z rodičů bere chapadlo sasanky do úst a tře jím jikry. Sliz z chapadel jikry obalí a ty se tak stávají imunní před požaháním ještě předtím než se vylíhnou. Později, po přeměně planktonního plůdku v mladého jedince, zpravidla po několika dnech, obydlí klaun svou ,,první“ vlastní sasanku a s jiným klaunem vytvoří vlastní domácnost. Pokud žádnou neobydlenou nenajde, začlení se do již existujícího klanu a zaujme zde své postavení.

Ve světě klaunů je agresivita velmi důležitá. Nejen, že brzdí růst samečků a zabraňuje přeměně dominantního samce na samičku, ale je i účinným nástrojem na obranu domova. Rejstřík projevů agrese je u klaunů opravdu pestrý. Jak pouhé výhružky, tak i různé varianty útoků, od čelních po boční, kousání nebo dokonce údery ocasní ploutví. Klauni jsou také schopni vydávat výstražné zvuky, znějící asi jako ,,tok-tok“. Jelikož velká agrese vůči ostatním členům domácnosti by mohla skončit až jejich smrtí, muselo se vytvořit něco co tuto agresi tlumí. Jako i jiní živočichové je u klaunů tlumícím signálem chování vyjadřující pobídku k rozmnožování. Postavení na hlavě a třepání těla útok výše postavené ryby vždy zastaví. Takto se chovají samečkové vůči samičkám i slabší samci před silnějšími. U některých druhů klaunů toto gesto ovládají již pouhý jeden centimetr velká mláďata.

Klaunů je asi 28 druhů. Nejrozšířenějším v Rudém moři je klaun klínopruhý (Amphiprion bicinctus), který je velký až 14cm. Je sytě žlutý s nahnědlými boky a dvěma pruhy. Vyskytuje se na těchto sasankách: Entacmaea quadricolor, Heteractis aurora, Heteractis magnifica a Stichodactyla gigantea. Dalším druhem je mnohem tmavší klaun adenoománský (Amphiprion sebae). Dorůstá 12 cm a vyskytuje se i v Indickém oceánu. Žije pouze na sasance Stichodactyla haddoni. Představitel Nema klaun očkatý (Amphiprion ocellaris) je narozdíl od ostatních klaunů sytě oranžově zbarvený s třemi typickými černě orámovanými bílými skvrnami. Dosahuje velikosti kolem 8cm a žije hlavně ve Východní části Indického oceánu. Tento klaun dokáže žít se sasankami Heteractis magnifica, Stichodactyla gigantea a nebo Stichodactyla mertensii. Občas se mohou vyskytnout černě pigmentované (melanické) populace. Netypicky vzorovaným klaunem je zajisté klaun Amphiprion akallopisos. Je oranžovo žlutě zbarvený s bílým pruhem v prostřed čela. Některé druhy jsou si opravdu k nerozeznání podobné a k přesnému určení druhu je zapotřebí mnoho zkušeností. Dokonce ani někteří zkušení vědci nedokáží druhy přesně odlišit- na řadu pak přichází identifikace pomocí molekulárních metod.

Vedle velmi zajímavých klaunů patří do čeledi sapínovití (Pomacentridae) ještě sapíni a komorníci. Ti, ale kromě některých druhů už nežijí ve svazku se sasankami. Nejsou už tak barevní jako klauni, u nich jsou hlavními barvami hlavně šedá, černá a bílá. Mezi nejbarevnější patří sapínek žlutý (Pomacentrus sulfureus) a sapínek žlutoskvrnný (Amblyglyphiododon flaviatus). Oba žijí ve skupinkách velikých i několik desítek jedinců. Komorníci třískvrnní (Dascyllus trimaculatus) se jako juvenilní jedinci shlukují na sasankách a někdy dokonce společně s klauny žijí v jednom společném domově. Když dospějí svůj bezpečný úkryt opustí a vydají se žít mezi větve korálů. V době tření se celkem nepříjemným společníkem na podmořském výletě stává sapínek Amblyglyphidodon indicus , protože i přes svou malou velikost dokáže pořádně kousnout. V době tření hájí své hnízdo tak usilovně, že napadne i kolem plující potápěče. Kousanec je tak silný, že štípnutí je cítit i přes 5mm oblek a na místě zůstane zarudlá stopa po kousnutí.

Klauni, sapíni i komorníci jsou velmi oblíbení mezi akvaristy. Svou rozmanitostí a zajímavým způsobem života skvěle doplňují podmořská akvária. I v reálném světe jich je totiž v tropickém moři kam jen dohlídnete. Tato čeleď je opravdu velmi pozoruhodná, je v ní takové množství různých druhů vyznačujících se nejen odlišnou etologií, že nás neustále udivují a překvapují. A to je jenom dobře. Čím víc nás nutí zvědavost zkoumat ten tajuplný svět kolem nás, tím lépe porozumíme životu jako takovému. Zkoumáním života kolem sebe totiž dáváme i smysl našemu životu.