Ostny v pozoru

Ropušnicovití (Scorpaenidae) jsou velmi zajímavou čeledí ryb. Jsou to dravci charakterizovaní jedovými trny v ploutvích a na hřbetě. Mnoho druhů dokáže dokonale splynou s prostředím tak, že jen zkušené oko je dokáže odhalit od obyčejného kamene. Často se povalují na dně, na korálech a mezi kameny kde číhají na svou kořist nikým nepovšimnutí. Živí se hlavně korýši, rybami, ale i hlavonožci. Výpad je velmi rychlý, pod 15 milisekund. Pokud jsou vyrušeni většinou jen napřímí své jedové ostny a zůstanou na místě. Zde hrozí velké nebezpečí když se člověk chce opřít, nevědomky se tak může nabodnout na ropušnici. Své místo opouštějí až v krajním případě. Většina druhů má na vnitřní straně prsních ploutví výrazné zbarvení (většinou do žluta, či oranžova), v případě ohrožení se snaží predátora zastrašit ukázáním tohoto výstražného zbarvení. V té chvíli i člověk rybu spatří a vyhne se tak možnému poranění. Přestože tyto jedovaté ryby vypadají zvláštně často jsou na lidském jídelníčku (je důležité umět je správně připravit a odstranit jedovou žlázu). Vyskytují se v tropických mořích, ale i ve Středozemním moři jsou velmi hojné. Pomoc po poranění spočívá v tom, že se postižené místo dá do horké vody jak člověk snese (cca 45ºC) a nechá se tam po dobu minimálně 40 minut. Teplo zneutralizuje jed, který je bílkovinné povahy. V rámci této čeledi existuje několik specifických skupin.

Ropušnice
Ropušnice jsou velmi nenápadné, naprosto dokonale splývají se svým okolím. Nejčastěji jsou červeně až červenohnědě zbarvení s různými fleky a výrůstky na pokožce. Velikostně se pohybují od 10cm do 50cm v závislosti na druhu. Nehnutě leží na svém oblíbeném místě a čekají na kořist. K poranění ropušnicí dochází většinou šlápnutím nebo šáhnutím rukou v domnění, že se jedná o kámen. Při soumraku a v ranních hodinách se často přesouvají blížeji ke břehu na písčitá dna pláží. Důležité je tedy koukat kudy chodíme. Jedové trny má v hřbetní ploutvi, na hlavě a částečně na prsních ploutvích. Prsní ploutve jsou u různých druhů zevnitř různě zbarvené (je to jeden z determinačních znaků). Ropušnice mají redukovaný plynový měchýř a proto velmi špatně plavou.

Často žijí samotářským způsobem života a sdružují se pouze v době tření (květen-srpen). V místě poranění se často objeví otok, bolest trvá několik dnů až týdnů. Dalšími příznaky mohou být změna tlaku krve, blouznění, mdloba, změna rytmu srdeční činnosti, nevolnost a zvracení, paralýza a dýchací problémy. Ve Středozemním moři je největším druhem ropušnice obecná Scorpaena scrofa dosahující až 50cm, tělní povrch je velmi různorodý a připomíná porost nějaké mořské řasy na kameni. Menšími druhy kolem 15cm jsou Scorpaena porcus, S. notata a S. maderensis. V Indopacifiku můžeme nalézt drobnou (max. 8cm) ropušnici maloploutvou Scorpaenodes parvipinnis schovanou mezi větvemi korálů. Běžnými Indopacifickými druhy velkých ropušnic (cca 30cm) jsou ropušnice vousatá Scorpaenopsis barbata, zeleně zbarvená ropušnice ďábelská Scorpaenopsis diabola a nejběžnější ropušnice plochohlavá Scorpaenopsis oxycephalus.

Perutýni
Perutýni jsou nejkrásnějšími a asi i nejznámějšími z ropušnicovitých. Žijí pouze v tropických mořích, převážně v Indopacifiku. V Karibiku se perutýni běžně nevyskytují. Ovšem od roku 1992 se perutýn ohnivý Pterois volitans vyskytuje v oblasti Key Biscayne na Floridě, kdy při hurikánu Andrew z místního akvária uniklo 6ks do moře. Mezi lety 2004 a 2006 došlo k 50% nárustu populace a v oblasti Severní Karolíny se dokonce zdesetinásobila. Jako nepůvodní druh perutýn velmi negativně ovlivňuje zdejší ekosystém. Nemá zde přirozené nepřátele a je silnou konkurencí pro ostatní organismy. Díky Golfskému proudu se jikry perutýnů šíří do severnějších oblastí a areál rozšíření se tak dále zvětšuje. Předpokládá se, že se v budoucnu bude jednat o největší ekologickou katastrofu invazním druhem v oceánu způsobenou člověkem.

Tělo perutýnů je nádherně a výrazně zbarveno. Jsou pruhovaně zbarvení, nejčastější barvy jsou bílá, červená a hnědá. Jejich prsní ploutve vypadají jako vějíře. Používají je k nahánění rybek, loví hlavně v noci. Perutýni se na rozdíl od ropušnic pohybují ve volné vodě. Jsou to teritoriální zvířata takže někdy mohou aktivně napadat vetřelce. V takovém případě ryba skloní hlavu a na rušitele napřímí své hřbetní ostny a vyrazí proti němu. Je dobré se perutýnům klidit z cesty, i když jsme mnohonásobně větší jak oni stejně nikdy neustoupí a mohlo by to skončit poraněním. Malí nedospělí perutýni jsou velmi zranitelní, jejich jedové ostny na těle ještě nejsou zcela pevné a proto neposkytují moc velkou ochranu. Mladí jedinci se proto ukrývají ve štěrbinách a mezi kameny. Perutýni podle druhu dosahují různých rozměrů, malé druhy kolem 10cm a ty větší až 50cm. Jejich jed způsobuje nevolnost, problémy s dýcháním, paralýzu, křeče a kolaps, ve výjimečných případech i smrt. Bolest po vpichu trvá většinou několik týdnů, někdy dokonce i několik měsíců.V případě perutýnů se první pomoc velmi liší, jejich jed je podobný jedu kobry- tedy neurotoxin. Ponoření do horké vody jed neneutralizuje,ale naopak zrychlí jeho průběh tělem a zvětší bolest. Jediné co můžete udělat je protišokové opatření a čekat až bolest sama ustoupí.

Nejrozšířenějšími druhy v Indopacifiku jsou perutýn ohnivý Pterois volitans s velmi tmavou kresbou těla, perutýn africký Pterois mombasae, perutýn ostnatý Pterois radiata s celkem nezaměnitelnou oranžově hnědou kresbou těla a výraznými bílými ostny. S perutýnem ohnivým se často plete perutýn Russelův Pterois russelli, ovšem tento druh je více zbarven do hněda a na nepárových ploutvích (hřbetní, ocasní, řitní) nemá žádné nebo pouze málo skvrnek. Na písečném dně je někdy k nalezení drobný (20cm) perutýn druhu Dendrochirus zebra nebo Dendrochirus brachypterus. Mezi větvemi korálů se skrývá jeden z menších druhů (10cm), ne moc výrazně zbarvený, perutýn korálový Sebastapistes cyanostigma.

Stonefish
Odranci jsou ze všech nejnebezpečnější. Patří mezi nejjedovatější zvířata na světě. Jsou to ryby dosahující 40cm velikosti, leží na mořském dně často zahrabáni v písku tak, že jim koukají jen oči a tlama. Anglické označení ,,stonefish“ je více než příhodné. Ryba opravdu vypadá jako porostlý kámen. Odrance od ropušnice poznáme snadno, odranec má tlamu ve tvaru obráceného U a navíc má ocas přitisknutý k tělu takže iluze oválného kamene je naprosto dokonalá. Jed je tak silný, že ve většině případů končí poranění smrtí. Svalová slabost a dočasná paralýza je následovaná šok a poté rychlou smrtí. Jed pronikne do těla během několika minut. Na jed odrance je již vynalezený protijed, ovšem musí se udržovat v chladu, na většině míst tak stejně není k dispozici. Jed je navíc tak rychlý, že protijed se musí podat co nejrychleji, většinou se to však stejně nestihne včas. Ve Středozemním moři odrance nenajdeme, zato v Indopacifiku jsou velmi běžní. Odranec pravý Synanceia verrucosa je často teritoriální a žije na stejném místě nebo v jeho okolí po většinu času. Obecně se za soumraku vydává blíže ke břehu a loví drobné rybky.

Walkman
Mezi ropušnicovité patří i zvláštní ryba Inimicus filamentosus. Dorůstá velikosti až 25cm, vyskytuje se převážně na mořském písčitém dně. Anglicky se mu říká ,,walkman“ protože první tři paprsky břišních ploutví jsou uvolněné a inimikus je používá jako kráčivé končetiny. Na dně za sebou tak zanechává typickou stopu. Výstražné vnitřní zbarvení prsních ploutví je žluté až oranžové. Také inimikus má hřbetní ostny napojené na jedovou žlázu. I když je tento druh v tropických mořích Indopacifiku velmi hojný, potkat ho v přírodě je velmi vzácné.

V přírodě se s ropušnicemi potkáváme velmi často i když o tom ani mnohem nevíte. Pro akvaristické účely se používají zvláště nádherně zbarvení perutýni, kteří dokáží upoutat pozornost. Velmi elegantně se také pohybují. Ovšem při manipulaci s nimi je vzhledem k jejich jedovatým ostnům potřeba dávat velký pozor. Někteří jedinci vykazují zvýšenou agresivitu pokud se necítí bezpečně a mohou záměrně i zaútočit. Přirozenými predátory perutýnů jsou ryby rozedranci (Antennariidae), kteří vypadají jako kus mořské houby či korálu. Na hlavě mají jakousi vyvinutou udičku, s kterou mávají a lákají tak k sobě kořist. Rozedranec dokáže pohltit a sežrat perutýna stejně velkého jako je on sám, při otevření tlamy vytváří podtlak, kterým kořist vtáhne do sebe.